Na začátku září mám trochu volněji, a proto se rozhoduji uskutečnit už dlouho odkládaný výlet na koloběžce vedoucí po cyklostezce Odra-Nisa, která začíná v Jizerských horách u pramene Nisy a končí na severu Německa u Baltského moře. Rozhazuji sítě a nakonec ulovím ještě mistra Brouska s mistrem Ještěrem, takže ve finále se na cestu vydáváme v sympatickém počtu třech kousků.
Plán je samozřejmě projet celou trasu, ale kvůli výlukami komplikované dopravě nakonec vynecháváme prvních pár kilometrů a 29.8. v sobotu ráno si dáváme sraz u Brouska v Liberci. Nacpáváme si břicha buchtou a vyrážíme na cca. 620 km dlouhou cestu. Už od prvního dne nastavujeme režim, kterého se celkem bez potíží držíme po celou dobu. Vždy dáváme jednu menší pauzu dopoledne i odpoledne plus jednu delší přes oběd. Cesta tak není zas tak moc zdrcující sportovní výkon a dá se v pohodě jet i s našimi značně omezenými předchozími koloběžkářskými kilometry. Na druhou stranu to ještě není vyložené leháro, kilometry docela naskakují a pokud fouká vítr proti, máme toho k večeru až na půdu. Prakticky celou dobu držíme průměr mezi 15-20 km/h a za den dáváme vždy lehce přes 100 km s jednou výjimkou popsanou dále.
Cestou se obvykle nic moc zaznamenání hodného neodehrává, takže jízdu přerušujeme hlavně přeshraničními návštěvami polských obchodů kde je významně levněji než v Německu, občasnými kochačkami na zvláště ultimátních místech a žebráním o vodu, která se ukazuje jako silně nedostatkové zboží. Slunce většinu cesty pálí jako blázen, což vede k tomu, že máme všichni ožehlou jednu ruku, půl ksichtu a také pijeme 8 litrů tekutin za den. Takové množství se vést samozřejmě nedá a jsme nuceni doplňovat lahve při každé příležitosti.
Jedním z momentů hodných zapsání je jeden z mála sjezdů kus za Görlitzem, kdy Brousek sviští dolu na plný kule, rozradostněn tím závratným tempem si zvoní zvonkem a v zatáčce mu praská nosič. Nevydržel díl přichytávající konstrukci k vidlici, takže všechno padá před přední kolo a výsledkem je elegantní polet přes řídítka s dopadem na asfalt. Nosič řešíme provázkem, Brouska desinfekcí a valí se dál. K obhajobě nosiče nutno podotknout, že výrobce udává maximální nosnost 7 kilo a naložená bagáž měla skoro 20.
Dalším zajímavým momentem je objíždění Štětínského zálivu. Projíždí se krásným prostředím Ueckermündského vřesoviště, kde je obrovské hnízdiště mnoha druhů ptáků. Máme štěstí a zrovna se spousta druhů chystá migrovat na jih, takže výhledy z pozorovatelen na obrovská hejna jsou famózní. Pozorování nás lehce zdržuje, pomalu končí den a mezi spletí různých mokřadů a kanálů se nám kvůli hejnům komárů opravdu spát nechce. Než se vymotáme ven a projedeme městem Anklam, máme za den v nohách 140 km a je tma a zima až to hezký není. Ztahaný jako lamy stavíme kus za městem u zastrčené rozvodny elektřiny a máme myšlenky jenom na teplo ve spacáku. Jakmile do nich vlezeme, zjevují se dva zelení mužíci v jeepu a dost jasně nás vykazují pryč volajíc přitom na místní linku policie. Osobně ten jejich telefonát považuji za ukázkový pokerový bluf a mám chuť se už nehnout z místa. Představa, že by mě někdo mohl znovu tahat ven po usnutí, mě ale nakonec mobilizuje. Všechno balíme a odjíždíme o kilometr dál, kde zastavujeme okamžitě po zajetí do prvního lesíka.
Ráno se vůbec nechce vstávat, ale je to poslední den a už jenom pár kiláků do cíle. Naposled tedy jdeme za řídítka našich strojů a dojíždíme do cílové destinace naší cesty, což je lázeňské město Ahlbeck. Dáváme rychlou koupačku v moři, okukujeme pověstné proutěné kukaně, na místní stejně pověstné nudistické důchodce naopak koukáme co nejméně a pomalu se přesouváme na nádraží. O chvilku nestíháme poslední vlak, se kterým bychom se pohodlně dostali až domů a varianta dalšího spoje s několikahodinovým nočním čekáním v Děčíně moc lákavě nevypadá. Protože se ale další den odpoledne již musím hlásit na Šumavě, nakonec tato varianta vyhrává. Ve tři odpoledne vyjíždíme z Ahlbecku, noc trávíme na nádru v Děčíně kde nás kupodivu ani nikdo nevyhazuje z nádražní haly a v pátek dopoledne jsme již doma.
O stezce:
Prakticky až ke Štětínskému zálivu stezka vede těsně podle řeky a absolutně splnila očekávání, jaké jsem od ní měl. Jedná se o naprosto rovinatou záležitost a drobné kopečky jsou až ke konci celé trasy, kdy se stezka již odklání od řeky a objíždí celý záliv. Drtivá většina stezky vede mimo silnice a po krásném hladkém asfaltu, který mě dovádí k přesvědčení, že se to dá ujet v podstatě na čemkoliv a s trochou občasné chůze by byli použitelné i in-line brusle.
První polovinu trasy se vyskytují budky, které se dají k přenocování bez problémů využívat. Postupně ale mizí a ke konci je nutné spaní řešit plácnutím někde u kraje lesa. Krajina se poměrně mění a i když se jedná opravdu o placku, je docela na co koukat a nejedná se o nudnou záležitost. Větší města jsou přímo na trase vždy po několika desítkách kilometrů a obvykle mají polskou a německou část, přičemž ta polská je samozřejmě významně levnější a vyplatí se proviant kupovat tam. Cestou je mnoho zajímavostí a při jejich prohlížení může trasa trvat i skoro dvojnásobnou dobu.
Pár fotek mizerné kvality k nalezení na Rajčeti